Studentský film Jana Svěráka Ropáci z roku 1988 inspiroval občanské sdružení Děti Země k udílení anticeny Ropák roku, kterou získává, dle mínění poroty ten, kdo se nejvíce zasloužil o devastaci přírodního prostředí. Nejprve v ČSFR, po roce 1993 v ČR. Vedle velkých, významných ropáků celostátní úrovně, ovšem najdeme po celém území státu ropáky méně významné, téměř bezejmenné, kteří ovšem ukazují, že dovedou konat taktéž, byť v měřítku menším. Proto navrhuji pod pojmem ropáctví rozumět takový druh lidského konání ve vztahu k životnímu prostředí, krajině, zvířatům, které má devastační charakter, byť není tak viditelné jako ilegální likvidace pralesů v Kongu nebo ošetřování NP Šumava pomocí harvestorů.    

Posledním oceněným devastátorem byl ODSácký ministr životního prostředí Chalupa. Ten anticenu sice získal, jak praví hodnocení, za návrh zákona o NP Šumava a nečinnost ve vymezování chráněných území Natura 2000, ale je mu nutné ještě připočíst vyhlášku, podle níž není třeba ke kácení téměř jakékoli dřeviny (výjimku tvoří pouze památkově chráněné stromy) rostoucí na soukromých pozemcích povolení místně příslušného odboru životního prostředí. Postačí, když je pozemek fyzické osoby oplocený, a pak si majitel může s motorovou pilou zařádit, jak je mu libo. Až dosud to fungovalo tak, že pokácení stromů, jejichž obvod kmene byl ve 130 cm nad zemí větší než 80 cm, schvaloval/ neschvaloval OŽP obce.  Vyhláška je podle ombudsmana protiústavní a doporučil ji MŽP změnit. To zatím na výzvu veřejného ochránce práv nereagovalo. Zákonná lhůta na reakci má vypršet někdy v těchto dnech.

Jak výše zmíněné souvisí s naším zapadákovem? Nešlo si nepovšimnout, co se spustilo po nabytí vyhlášky i u nás. Pouze nejviditelnější (pro mne) výčet starých, většinou naprosto zdravých stromů, které byly devitalizovány na pozemcích fyzických osob. Pochybuji, že byť jediný mohl sázet ten, kdo je dal pokácet. Pravděpodobně se jednalo o stromy, které sázeli ještě němečtí majitelé před odsunem/ vyhnáním. Paměť krajiny se neztrácí pouze s mizením budov, ale také toho, co bylo jejich přírodním i přirozeným okolím. Do nebytí byly odeslány lípy u vily v ulici Dukelské, obrovský dub u mokřinské křižovatky, směrem k 2. ZŠ, buky v ulici Klostermannově, vedle zdravotnického střediska, borovice, jasan ztepilý a javor babyka v ulici Boženy Němcové. Babyka byla jediná, o níž v Aši vím. Její ekologická hodnota by se pohybovala v řádech stovek tisíc korun. Když jsem se majitelů ptal, proč ty stromy kácí, cože jim na nich tak vadí, dostalo se mi odpovědi, že jim padají větve, je z nich bordel a že mohou na někoho spadnout. Jak argumentovat v případě takovýchto milionkrát omílaných klišé? Znáte tu bezradnost, kdy sebelepší argumentace s někým nepohne, protože jednoduše neslyší? Nevím, zda jde o hluchotu uší či srdce. Ta první je snad léčitelná. Ta druhá? O tom někdy příště. Pokračování bude. Ropáckých námětů víc, než stromů v ašském lesíku.